Po těžkém období války přišly další kruté časy. Celé tři roky odolával on i jeho syn, můj děda Libor, který tou dobou už na statku s mojí babičkou Marií hospodařil, tlaku panství znárodnit. V roce 1948 jim v boji s komunistickou mocí došly síly. Praděda Jiří měl být dokonce veřejně oběšen na nádvoří a jen díky statečným zaměstnancům a lidem z obce, kteří si pamatovali jak jim za války pomáhal, se tak nestalo. Skončil ale ve vazbě s jedinou podmínkou propuštění: okamžité vystěhování ze zámku.

Do míst, která mu patřila a do kterých vložil své peníze, svoji dřinu i své srdce se už nikdy nevrátil on ani jeho syn Libor, který se rozhodl emigrovat. Pěšky přes hranice a v závějích spolu s Marií museli ale jít bez jejich dvou malých dětí Igora a Lenky. V tu chvíli nevěděl, že už se nikdy nesetkají…

Ze znárodněného panství mezitím komunisté udělali státní statek. Pradědeček Jiří se po propuštění z vazby spolu s babičkou nastěhoval ke své sestře do Libiše a tam žili až do smrti. Libor a Marie našli nový domov nejprve v Belgii a posléze v Austrálii, kam se zoufale snažili přivést i své děti. To se jim ale přes veškeré snahy nikdy nepodařilo. A návrat by znamenal žalář. Igor a Lenka tak vyrůstali u Mariiny matky a statečně čelili důsledkům třídního původu a rodičům v emigraci. Pouhý rok před sametovou revolucí dědeček Libor v Austrálii zemřel a babička Marie se už do Česka nikdy nechtěla podívat. Podlehla strachu, zklamání, ale i věku.